V té době mělo mnoho vědců problém s přijetím Newtonových myšlenek, a proto on sám přišel s hypotézou éteru, jakožto tajemného prostředí bez hmoty a hustoty, které gravitační přenos umožňovalo. Éter proniká veškerými tělesy, směřuje stále k zemi a táhne tato tělesa za sebou [7], [36].
Newton se o éteru nezmiňuje v knize o Optice (1704). Ani v prvním vydání knihy Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica, ale až ve druhém vydání z roku 1713. Zmínku o éteru najdeme v posledním odstavci Obecného poučení, skoro na samém konci knihy. Původně Newton nepřipouštěl, že by byl éter v meziplanetárním prostoru, pouze připouštěl jeho vliv na vzájemné působení těles na blízkou vzdálenost. Dále podle jeho zákona, kdy všechna tělesa se navzájem přitahují silou stejně velikou, ale opačně orientovanou, musí i éter jednoznačně mířit do ostatních těles. Je nutno podotknout, že Isaac Newton nepokládal hypotézu éteru za správnou. Vymyslí-li se jedna hypotéza, musí se učinit další a to je bez konce, proto se nadále držel své teze: „Hypotézy nevymýšlím.” „Abych se však při výkladu hypotézy éteru vyhnul rozvláčnosti a nastínil vhodnou představu, budu o ní někdy mluvit tak, jako bych ji přijal a věřil v ni.” Používá ji, ale s úplným přesvědčením nevěří, že éter existuje [7], [36].
„Předpokládá se, že existuje jakési éterové prostředí, které má v mnohém totéž složení jako vzduch, ale je daleko více zředěné, jemné a pružné. Dosti významným argumentem pro existenci takového prostředí je i to, že pohyb kyvadla ve skleněné nádobě s odčerpaným vzduchem je téměř tak rychlý jako ve vzduchu” [36].
Později Newton využil éteru v optice, kdy světlo se šíří éterem. Stejně tak Huygens, Hooke i Grimaldi, když každý z nich vytvářel svoji teorii světla, sahal po éteru. Huygens, který si hájil vlnovou teorii světla, nutně potřeboval prostředí, kterým se vlny šíří. Chápal, že éter přenáší světlo i gravitační síly. Nebylo možné, aby existoval světlonosný éter a gravitační éter odděleně. Jak víme, Newton odmítal vlnovou teorii, on sám viděl světlo jako částice, korpuskule. Poprvé se o éteru zmiňuje v roce 1672, při srovnání své korpuskulární teorie s teorií vlnovou, kdy napsal, že vlnění éteru je stejně užitečné a potřebné u obou. Původně se domníval, že pro šíření částic ve vesmírném prostředí není třeba éteru a že jeho korpuskulární teorie světla ho ani nepotřebuje. Jeho vlastní pokusy s pozorováním zvláštní periodické změny barev barevných kroužků v tenkém prostoru mezi vypouklou čočkou a plochou deskou ukázaly, že světlo je spojeno s jakousi periodičností. K objasnění tohoto jevu, dnes nazývaného Newtonovy kroužky, korpuskulární hypotéza nepomohla. Vycházelo mu, že v povaze světla je přeci něco vlnového. A když vlnového, nelze se bez éteru obejít [7], [36].
Podívejme se na definici éteru. Toto slovo pochází z řečtiny a vyjadřuje v dějinách filozofie a fyziky představu o nevažitelné a smyslům nedostupné substanci, jež tvoří nejjemnější součást prahmoty nebo pralátky. V řecké mytologii byly jako éter označovány nejvyšší a nejčistší vrstvy vzduchu, kde měli sídlit bohové. Nejprve se éter ztotožňoval se vzduchem nebo s ohněm, ale v době Isaaca Newtona byl vykládán jako nevažitelné prostředí, z jehož vlastností lze vykládat různé fyzikální jevy. Éter nikdo nikdy neviděl, ale učenci předpokládali, že se jedná o velmi zředěný plyn. Natolik zředěný, že nebrzdí odvěké pohyby planet, ale přitom je přitahuje k sobě navzájem, zejména ke Slunci. Proniká-li éter do jádra Země, Slunce, hvězd a planet, kondenzuje a mění se v obyčejné plyny a kapaliny. Přitom je velmi pružný, protože když přenáší světlo, pohybuje se do taktu se světelnou vlnou. Přitom je tekutý jako kapalina a olejnatý jako olej, neboť přilíná k pórům těles, aby mohla proběhnout přitažlivost [11], [36].
„Nejsou chybné všechny hypotézy, ve kterých je světlo připisováno tlaku nebo pohybu šířícímu se nějakým tekutým prostředím?”, ale o jedenáct let později v roce 1717 v druhém vydání traktátu „Opticks“ si Newton klade osm otázek týkajících se teorie světla. Při jejich objasnění musí použít hypotézu éteru. V dalších vydáních „Opticks“ v letech 1721 a 1730, které redigoval osobně, ponechal tyto odpovědi beze změny [36].
O sto padesát let později se ruský chemik a tvůrce chemické tabulky prvků Dmitrij Ivanovič Mendělejev (1834 – 1907) [37] zamýšlel nad chemickým složením éteru. Zprvu se domníval, že je to suma zředěných plynů v nasyceném stavu. Pokusy prováděl při nízkých tlacích. V článku „Pokus o chemické pojetí světového éteru” píše:
„Zdá se mi možné, že světový éter není zcela stejnorodý plyn, nýbrž směs několika plynů blízkých nasycenému stavu, to znamená, že stejně jako naše pozemská atmosféra je složen ze směsi několika plynů.”
Tyto myšlenky měly blízko k myšlenkám mladého Isaaca Newtona. Mendělejev éter umístil do nulové skupiny své tabulky prvků a dal mu název newtonium. Éter jako nositel gravitačních sil a Huygensových podélných světelných vln by mohl být plynem s rozmanitými vlastnostmi. Položme si otázku: jak zvládá šíření příčných světelných vln, které se šíří jen v tuhých tělesech? Toto šíření v 19. století objevil francouzský inženýr, stavitel mostů a silnic Augustin Jean Fresnel. Ten prohlásil a okamžitě svými výpočty potvrdil, že tento tuhý éter je mnohem pružnější než ocel. Tato pružnost není pozadu za dřívějším plynným éterem. Inu podle Einsteina éter je „černou ovcí v rodině fyzikálních substancí” [36].
Augustin Jean Fresnel byl zaujat proti Newtonově korpuskulární teorii světla. Jeho objevy a matematické dedukce, vycházející z experimentálních výsledků Thomase Younga, vedly k rozšíření vlnové teorie světla na širokou skupinu optických jevů. Roku 1817 Young vyslovil domněnku, že světlo je vlnění, které má malou příčnou složku a dominantní podélnou složku. Fresnelovi se roku 1821 podařilo matematicky ukázat, že polarizaci lze vysvětlit pouze tehdy, pokud světlo je úplně příčné, bez jakékoliv podélné složky. Podélné je zvukové vlnění. Společně s Françoisem Aragoem (budoucím premiérem) studoval zákony interference polarizovaných paprsků. Podařilo se mu získat kruhově polarizované světlo s pomocí skleněného hranolu. Dnes známé pod jménem Fresnelův hranol. Roku 1819 byl jmenován komisařem pro majáky, pro které vyvinul speciální čočku, jako náhradu za zrcadla. Ta je v dnešní době nazývána Fresnelovou čočkou. V roce 1823 byl jednomyslně zvolen členem francouzské akademie a o dva roky později se stal členem londýnské Královské společnosti. Zemřel na tuberkulózu v roce 1827 [36].
James Clerk Maxwell, který předpověděl existenci elektromagnetických vln podobných světlu, nepochopil, že samotnou svou podstatou nepotřebují žádné prostředí. Elektromagnetické jevy vysvětloval jako stavy napětí v éteru. A ani německý fyzik Heinrich Rudolf Hertz [11] (1857 – 1894), který tyto vlny objevil, také éter nezahodil. Hendrik Antoon Lorentz [11] (1853 – 1928), který zjistil, že příčinou elektromagnetických jevů jsou elektrony, přidal éteru vlastnost nepohyblivosti. Éter byl pokládán za nositele elektromagnetického pole a za látku vyplňující absolutní prostor, avšak z hlediska Einsteinovy teorie relativity je elektromagnetické pole považováno za samostatnou realitu, která nepotřebuje žádného nositele. Einstein upozornil na to, že teorie relativity není na předpokladu existence éteru závislá [36].
Ještě poznámka k Newtonovi, ten éter využíval k popisu činnosti svalů živočichů a některých chemických jevů [36].
