Newton má co se týče barev i svého odpůrce – Johanna Wolfganga Goetha (1749 – 1832). Ten v roce 1810 vydal „Nauku o barvách”, které si posléze cenil více než svých básní. Z pozorování odlesků na sněhu vydedukoval, že barva je příbuzná stínu, se stíny se spojuje a v nich se i zjevuje. Barva je pouze zakalení jednoho bílého světla. Dokonce si vypůjčil Newtonův hranol k opakování jeho pokusů, ale žádné pokusy s hranoly neudělal. Hranol poté, co se přes něj podíval na Slunce a žádné barvy neviděl, vrátil a začal psát polemiky. Nesouhlasil se třemi základními barvami – červenou, zelenou a modrou, neboť když malíř smíchá červenou a zelenou vždy vznikne hnědá nebo šedohnědá a ne tedy Newtonem předpokládaná žlutá barva o vlnové délce např. 560 nm. Goethe osočoval Newtona z toho, že vstupním otvorem se světlo mrzačí, na hranolu pak láme a že tedy spektrum nemůže být přírodní jev [1], [6].

Goethe tomu říkal „tajemný fenomén”. Údajně tomu tak říkal záměrně, neboť trocha tajemna nikdy neuškodí. V roce 1831 se k danému problému vyjádřil takto:

„Víme obecně velmi dobře, že zelená barva vzniká smíšením žluté a modré. Nežli však bude moci někdo říci, že chápe zelenou v duze nebo zeleň listí či zeleň mořské vody, vyžádá si to všestranné přezkoumání říše barev a takovou úroveň poznání, jež z toho vyplyne, že k ní dosud sotva kdo dospěl” [6].

Johann Wolfgang Goethe o sobě prohlašoval, že právě on objasnil lidstvu tajemství barev. Škoda, že tou dobou už Isaac Newton nežil. My dnes víme, že barva je relativní, že záleží na schopnosti předmětu odrážet světlo a záleží i na spektrálním složení světla a zrakovém orgánu, který obraz přijímá. Bez světla přece žádná barva neexistuje [1], [6].

Ještě se vrátíme k barvám. „Jasně zbarvené peří některých ptáků vzniká vlivem tenkosti průhledných částí pera, tedy vlivem tenkosti velmi jemných paprsků, které vyrůstají na stranách hrubších postranních větviček těchto per”, jak si Isaac Newton všiml. Tento jev byl o dvě stě let později objasněn pomocí interference barev [6].