Jan Marcus Marci, česky Jan Marek Marci z Kronlandu (1595 – 1667) byl renesančním lékařem, fyzikem, matematikem a jedním z posledních českých polyhistorů. Marci r. 1625 obhájil na pražské univerzitě dizertační práci z oboru medicíny, věnovanou čtyřem závažným nervovým chorobám: epilepsii, závrati, mrtvici a obrně. V následujícím roce byl jmenován mimořádným, později řádným profesorem lékařství, stal se hlavním „fyzikem“ (dnes bychom řekli hygienikem) českého království [27], [28].

V roce 1635 vydal spis „Idearum operatritium idea”, v kterém rozvádí své názory na plození živých bytostí, embryogenezi, na rozdíly mezi předměty neživými, živočichy a člověkem. Skutečnost, že člověk, ač jako individuum smrtelné, má přesto od Boha propůjčenu nesmrtelnost ve svém nekonečně se opakujícím plození. Zamýšlel se nad otázkou dědičnosti, nad tím, jak po splynutí mužského a ženského semene (spermie nebyly ještě objeveny) splynou i jejich duše v jednu, která se stane součástí senzitivní duše matky. Přitom semeno musí již obsahovat ideu budoucího organického těla se všemi podrobnostmi (dnes bychom řekli genetickou informaci) a vývojový program. Budoucí orgány musí existovat v semenu „in potestate“. „Má semeno duši?” ptá se Marci a odpovídá na tuto otázku kladně [27], [28].

Ve své rozsáhlé práci se zabývá i dalšími problémy, například teorií paměti, kterou se snaží vysvětlovat jako radiaci podle zákonů optiky. Dnes hovoříme o „holografické paměti“. Marci je poplatný i novoplatonské mystice světla a vůbec fascinací fenoménem světla jako vyšší, takřka oduševnělé substance. Kromě toho je pro něho typické neustálé propojování poznatků z medicíny s fyzikou a filozofií, jeho pohled je vždy renezanční. Připomeňme ještě, že své dílo, inspirované zbožným údivem nad vznikem nové lidské bytosti začal Marci koncipovat začátkem r. 1631 v Českých Budějovicích, kam musel ze své lékařské funkce doprovázet vládní úřady, neboť Praha byla dočasně obsazena Sasy. Právě v té době jeho manželka čekala v Praze své první dítě a Marci na ně oba láskyplně myslel. Filozoficko-lékařské názory, které Marci ve své první velké práci publikoval, zejména učení o duši a plození, byly ovšem neortodoxní a narazily na oficiální jezuitskou kritiku, která za určitých okolností mohla být nebezpečná [27], [28].