Období mezi roky 1667 až 1696, kdy je Isaac Newton převážně badatelem a z části i univerzitním učitelem, prožívá velmi skromně a navenek tak trochu jednotvárně. Nikdy necestoval mimo Anglii, prakticky neměl důvěrných přátel, ale nebyl škarohlíd, občas si zašel na partičku karet a jako muž šetrný zapisoval si do deníčku své výdaje za knihy, přístroje, ale i za prohry v kartách. Jeho plat v té době činil 100 až 150 liber. Když v roce 1669 nastoupí post lukasiánského profesora, získá tím dalších 100 liber. To mu umožní, že nemusí sdílet místnost s jiným kolegou, ale může si pronajmout vlastní. Ve svých volných chvílích, kterých moc nemá, se věnuje historii starověku, biblickým dějinám, také chemii a alchymii. V chemii se v té době rozeznávaly jen čtyři prvky a všechno ostatní se považovalo za jejich sloučeniny. Např. kovy měly být sloučeninami síry a rtuti, pokaždé v jiném poměru. Newton z neúspěšných pokusů pochopil, že alchymie a chemie není vůbec jednoznačná, jak si lidé myslí. Však on sám musel mnoho času věnovat obhajobám svých fyzikálních výsledků proti námitkám svých vědeckých kolegů a byl tím stejně znechucen jako v dětství nevyprovokovanými rvačkami od svých spolužáků [1], [7].

V Newtonovi se mísí povaha vědce a mnicha, nikdy se neožení a na sebe bude vždy velmi přísný, v jídle střídmý, materiálně šetrný, avšak velkoryse štědrý vůči potřebám jiných. Je štíhlým mužem s dlouhými vlasy, ve stáří krásně stříbrné barvy. V rozhovorech o běžných věcech je nezajímavý, jednoduchý a úsečný. Společenský život nenávidí. Ačkoliv málo spí a hodně pracuje, tak prakticky není nemocný. Jako učitel je ke studentům vlídný, ale náročný. Při přednáškách měl poloprázdné posluchárny z důvodu, že často přednášel o tom, na čem právě pracoval, což bylo pro studenty těžké k pochopení. Své přednášky si pečlivě zapisuje a na konci akademického roku je odevzdává do knihovny Trinity College [1].

V roce 1637 ve své práci „La dioptrique“ [8] popisuje sférickou vadu čočkových dalekohledů francouzský filozof, matematik a fyzik René Descartes [11] (1596 – 1650). Newton se pokusil tuto vadu odstranit. V roce 1668 vynalezl vlastní konstrukci zrcadlového dalekohledu. Tu o tři roky později ještě vylepšil a druhý exemplář svého vynálezu zaslal v roce 1671 Královské vědecké společnosti do Londýna, která ho 11. ledna 1672 zvolila za svého člena. Tou dobou patřili k Royal Society návrhář, astronom a velice slavný architekt Sir Christopher Wren [13] (1632 – 1723), kryptograf a matematik, který zavedl symbol ∞ pro nekonečno, John Wallis [14] (1616 – 1703), dále pak irský fyzik, přírodovědec, teolog a zároveň zakladatel moderní chemie Robert Boyle [11] (1627 – 1691) a jeho budoucí rival, přírodovědec širokého záběru Robert Hooke [11] (1635 – 1703) [1], [15].

6. února 1672 Newton publikuje svoji samostatnou práci „Nová teorie světla a barev” v prvním vědeckém časopise světa Philosophical Transactions. V latinském překladu vyšel tento článek již za čtrnáct dní, 19. února v časopise Acta Philosophia Societatis Regiae in Anglia, vydávaném amsterodamským nakladatelstvím Heinrich a Theodor Boom. V témže roce dokončuje knihu „Optical Lectures”. Tato šedesátá a sedmdesátá léta 17. století Newton věnoval zejména bádání na poli matematiky a optiky, ale pro mnohé neshody s již zmíněným Robertem Hookem a Gottfriedem Leibnizem, toto pole opouští a věnuje se teoretické mechanice, která se stane základem dnešní klasické mechaniky [1].

Velice těžce nese ztrátu svého kolegy a dobrodince reverenda Isaaca Barrowa, který na jaře roku 1677 náhle umírá ve věku 47 let na zápal plic. O dva roky později se bude muset Newton vyrovnat se smrtí své matky Hannah Smithové [1].

Ve stejném roce, kdy umírá Newtonovi matka, přichází na studia do Cambridge básník a budoucí státník Charles Montagu [16] (1661 – 1715), který bude později jmenován 1. lordem z Halifaxu. Tento mladý muž bude patřit na pětatřicet let do velmi malého okruhu Newtonových přátel a stejně jako Barrow zemře ve věku 55 na zápal plic a opět to bude velká rána pro Newtona [1].