Newton přemýšlel nad tím, jak lidské oko vnímá tyto barvy. Jeho úslovím bylo, že nevymýšlí hypotézy, ale dělá pokusy a z nich usuzuje závěry. Měl dost sporů, které vznikly díky pokusům s hranoly. V roce 1671, kdy světu předal zrcadlový dalekohled, se Newton stal členem Royal Society. Jeho kolega Robert Hooke s velkými sympatiemi přijal Newtonův vynález dalekohledu, ale velice podrážděně reagoval na Newtonův list z onoho 6. února 1672, v kterém rozebíral teorii barev [6].

„Předpokládám, že podobně jako tělesa různých rozměrů, hustoty a dalších rozdílných vlastností vydávají například při úderu zvuky v různých tóninách, a tedy způsobují i vibrace vzduchu různé hodnoty, tak i světelné paprsky, když se střetnou s povrchem, který je silně lomí, vzbuzují v éteru vibrace různé hodnoty. Nejsilnější vibrace dávají vzniknout vjemu nejsilnějších barev, to jest červené a žluté, nejslabší vjemu modré a fialové, střední vjemu barvy zelené, souhrn vibrací dává barvu bílou – zrovna tak, jako se zvuky různých tónů přenášejí kmitáním vzduchu na sluchový orgán se smyslovými buňkami. Neboť příroda se podobá vždycky sobě samé.” Toto tvrdil Newton [6].

O sto let později Thomas Young (1773 – 1829) popřel Newtonovo tvrzení, že oko obsahuje velké množství částic, z nichž každá reaguje na určitou barvu. Zamyslel se nad tím, že není možné, aby v oku bylo tolik druhů fotoreceptorů citlivých na velké množství odstínů. Vypracoval teorii tří nervových vláken. Podrážděním určitého z nich vzniká vjem určité barvy. Těmi třemi základními barvami by mohla být červená, žlutá a modrá, ale později se opravil na červenou, zelenou a modrou [6].

Jeho teorii doplnil fyziolog Hermann von Helmholtz (1821 – 1894), a tak se mluví o Youngově-Helmholtzově [34] teorii barevného vidění lidským okem. Těchto teorií existuje však několik. Zrakový vjem je v současnosti posuzován jako složitý fyzikální, neurofyziologický a psychický proces zprostředkovaný zrakovým orgánem [6].